Velký rozhovor o domácím násilí v době karantény pro Hospodářské noviny

HN: Oběť nejenže nemá kam uniknout, ale nemůže si třeba ani zavolat o pomoc, protože násilník je doma stále přítomen. Itálie právě proto zřídila aplikaci pro oběti. Kanada posílila azylové domy a krizová centra a Francie zavedla poradenská centra přímo v obchodech. Děje se něco podobného u nás?

Ze strany vlády se něco podobného úplně jednoznačně neděje. My máme velkou záchrannou síť ve − vládními politiky nenáviděných − neziskovkách. Ty samozřejmě tento problém predikovaly a věděly, že přijde, proto se na něj připravily. Hned si zřídily krizové linky na dobu koronaviru, zavedly poradny na sociálních sítích. Snaží se zkrátka fungovat jiným způsobem, aby i v této době mohly pomáhat.

HN: Jak by podle vás měla vláda reagovat?

My máme vcelku funkční zákony na ochranu obětí. A pokud se podle nich policisté a soudy chovají, pak to funguje velmi dobře − pachatele je možno vykázat ze společné domácnosti až na šest měsíců, oběti mají právo na právní, psychologickou i sociální pomoc, mají právo na peněžitou pomoc od ministerstva spravedlnosti, právo na informace i zvláštní šetrné zacházení. Není potřeba rychle zavádět nějaká nová opatření, ale bylo by třeba dát agresorům najevo, že stát funguje, že o problému ví, protože ho už musí řešit v jiných státech, kde byla karanténa vyhlášena. Mohlo by vystoupit vedení policie a vzkázat obětem, že se nemají bát zavolat na linku 158, že domácí násilí je závažný trestný čin a že v době nouzového stavu bude posuzováno mnohem přísněji, protože to je přitěžující okolnost ze zákona. Takové konstatování by bylo dostatečnou psychickou podporou pro oběti samotné, a navíc by bylo i varováním a jasným vzkazem pro pachatele. Místo toho Nejvyšší státní zastupitelství vydalo prohlášení, ve kterém apelovalo na to, aby k sobě byli lidé v rodinách slušní a nemlátili se. To je ale u domácího násilí naprosté házení hrachu na zeď.